Jak se z člověka stane varhaník?

JS:
Líbí se mu hra na varhany při bohoslužbách, zkusí to a začne hrát na varhany.

OH:
To je hodně individuální – každý má svou vlastní cestu a příběh. Mně se např. zvuk varhan líbil už od malička. Ačkoliv jsem nevyrůstal ve věřící rodině, chodil jsem od 2. třídy ZŠ na klavír a také do pěveckého sboru. Se sborem jsme často koncertovali právě v kostelích. Bylo mi 14, když se mi po adventním koncertě v Líbeznicích, naskytla možnost si na varhany poprvé v životě zahrát. Od té doby mě to nepustilo. Po druhé v životě jsem hrál na varhany ve Vinoři. Sem mě uvedl místní kostelník, kterého jsem od vidění znal. Zmínil se, že ve všední dny na varhany nemá kdo hrát. Propojil mě s tehdejším farářem Pavlem Jančíkem a do dvou týdnu jsem hrál svou první mši.

SY:
Je potřeba, aby člověk měl zájem o osvojení varhan a ovládal nějakou klávesovou techniku. Když začne hrát na varhany pravidelně a baví ho to, může být titulován varhaníkem.

Musí být varhaník věřící?

JS:
Pokud chce hrát hlavně při bohoslužbách a jiných církevních příležitostech (svatba, pohřby), myslím si, že určitě ANO. Pokud mu vyhovuje jen koncertní vystupování, asi věřící být nemusí.

OH:
Jsou dva typy varhaníků. Varhaníci koncertní a varhaníci kostelní. Mnohdy se to samozřejmě překrývá, ale většinou jedna stránka převládá nad tou druhou a bývá u lidí poznat, která to je. Když hrajete koncert, v naprosté většině případů je v centru dění interpret, příp. skladatel. Jako koncertní a profesionální varhaník přirozeně usilujete o pozornost a o to, abyste byl „dost dobrý“, hodně dřete, aby vás všude chtěli a odehrál jste dostatek koncertů, aby vás to uživilo. Když ale hrajete při liturgii, nejste v centru dění vy, ale Pán Bůh (nebo by alespoň měl být). Takový druh varhanické služby vyžaduje pokoru a schopnost sebe upozadit. Také musíte liturgii znát, snažit se s ní splynout a být její součástí – vždyť hudba je přímo integrální, nedílnou, složkou liturgie, nikoliv její volitelný doplněk. Když se varhaník snaží být např. příliš virtuózní a upozorňuje tím na sebe, celé to tím nabourává a odvádí pozornost věřících od Pána Boha k sobě, a to jde úplně proti smyslu toho, proč se v kostele scházíme. Proto se domnívám, že varhaník, hrající při liturgii, by měl být věřící. Je to totiž první předpoklad ke všemu dalšímu, o čem jsem mluvil.

SY:
Myslím, že nemusí být křesťanem, ale hlavně by měl chtít oslavit svou hrou Boha, aby jeho doprovod měl vůbec smysl. Neznamená to, že musí být vždycky v dobrém rozpoložení – přiznám se, že jsem občas před hraním vystresovaný nebo mrzutý. Ale ten hlavní cíl je pořád stejný: ne si přivydělat, ale především naplnit a obohatit kostelní prostory mocným (nebo naopak jemným) varhanním zvukem.

Jaké jsem Vaše první vzpomínky na varhany?

JS:
Na varhany jsem hrál poprvé při bohoslužbě ve 14 letech v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Praze na Karlově, za účasti mého profesora Kalfuse. Nervózní jsem nebyl, učil jsem se předtím 7 let na klavír.

OH:
Poprvé jsem hrál na varhany v kostele v Líbeznicích. Bylo mi 14. To bylo „mimo soutěž“, takže jsem nervózní nebyl. Když jsem pak hrál ve Vinoři svojí první mši, samozřejmě jsem nervózní byl. Do kostela jsem do té doby nechodil, takže jsem ani pořádně nevěděl, kdy mám hrát. (směje se)

SY:
Poprvé jsem si sedl k varhanám v Klášteře Broumov – bylo mi asi kolem 10 let – nešlo však o mši, ale jen o seznámení se s nástrojem. Co se týče mše svaté, poprvé jsem se jí zúčastnil jako varhaník v říjnu 2021 právě v kostele sv. Remigia. Byl jsem nervózní, protože struktura mše svaté se mi zdála dost komplikovaná, a navíc jsem neslyšel lid zpívat – až později jsem totiž zjistil, že bych měl hrát předehru před každou slokou písně a také zvukově odlišit samotnou píseň od předehry. Takže si dokážu představit, jak byli asi lidé zmatení…(směje se)

Jak dlouho už hrajete v kostele sv. Remigia a hrajete i jinde?

JS:
V kostele sv. Remigia hraji od příchodu P. Pavla Budského, tj. od července 2008. Pravidelně hraji ještě u sv. Kříže Na Příkopě, u sv. Voršily na Národní třídě, u sv. Terezičky v Kobylisích a u sv. Václava v léčebně Bohnicích a u sv. Václava na Proseku.  Zde jsem dlouhá léta doprovázel místní farní sbor, se kterým jsme při bohoslužbách vystupovali v mnoha pražský, a i mimopražských kostelích, několikrát i v zahraničí (Rumunsko, Německo, Itálie, Dánsko).

OH:
U sv. Remigia jsem hrál jen několikrát v životě. Už tehdy byly zdejší varhany ve špatném stavu. Moje domovská farnost je v sousední Vinoři, odkud pocházím. Také hraji u sv. Petra na Poříčí a u sv. Ludmily na Náměstí Míru.

SY:
Jak už vyplynulo z odpovědi na předchozí otázku, letos tomu budou tři roky. Jsem za to velmi vděčný P. Staškovi, který mě zapojil do této farnosti a zajistil mi klíč od kůru, i když jsem ještě neplánoval hrát na mších. Občas hraji v kostele Povýšení sv. Kříže ve Vinoři, kde jsou varhany i akustika úplně jiné. Účinkuji také na různých koncertech, nedávno jsem měl dva v Německu. Od minulého školního roku studuji varhany profesionálně pod vedením Vladimíra Kopáčika na ZUŠ Šimáčkova, která pořádá každoročně varhanní koncert v kostele sv. Michala v Jirchářích.

Každé varhany mají svůj osobitý charakter. Jakými třemi přídavnými jmény byste vystihl charakter těch čakovických?

JS:
Když jsem poprvé na čakovické varhany hrál v srpnu 2008 byly již tehdy ve velmi špatném stavu. Velké zhoršení jejich stavu bylo následně při opravách interiéru kostel v letech 2010-2015, kdy varhany byly nedostatečně chráněny od prachu i použitých materiálů při stavebních pracích. Z těchto důvodů mi nenapadají žádná přídavná jména pro charakteristiku varhan, snad jen rozladěné a částečně funkční.

OH:
Barevné (myšleno zvukově), romantické (myšleno z období romantismu), majestátní.

SY:
Vlídné, vláčné, široké. Daleko lépe se na ně hraje něco pomalého, meditativního, než rychlé virtuózní skladby.

Hrajete i na jiné hudební nástroje?

JS:
Hraji ještě na klavír a akordeon.

OH:
Hraji také zájmově na klavír – neznám snad nikoho, kdo by začínal na varhany bez předchozí klavírní průpravy. Měl jsem období, kdy jsem chtěl začínat hrát na tahací harmoniku, ale to mě pustilo. (směje se)

SY:
Ano, hraji na klavír od raného dětství.

Co je na hře na chrámové varhany pro Vás osobně to nejtěžší?

JS:
Myslím si, že pro skladby najít vhodné rejstříky (pokud to jde) a i koordinace hry rukou a nohou.

OH:
Řekl bych schopnost varhaníka umět se pružně přizpůsobit konkrétnímu nástroji. Myslím tím jednak po technické stránce, tj. být schopen danou věc vůbec zahrát, a to i přes všechny možné nástrahy jako jsou krátké či lomené oktávy, malý rozsah klaviatur, rozdílná rejstříková dispozice nebo špatný technický stav. Druhou věc, kterou mám na mysli, je nesnažit se jít za každou cenu proti duchu konkrétního nástroje, tj. nesnažit se hrát např. moderní literaturu na nástroj z období raného baroka. Je to zkrátka o tom být vnímavý a citlivý vůči varhanám, na které hrajete. Aby to fungovalo, musí si rozumět hned tři lidé – nástroj (tedy varhanář, který ho stavěl), skladatel a interpret. Ale právě interpret za to má tu konečnou zodpovědnost.

SY:
Pokud používám pedály, tak je pro mě občas těžké trefit se do správného tónu; jinak je pro mě asi nejtěžší zvládnout akustiku daného kostela a pochopit, co v ní zní dostatečně silně a přitom příjemně.

Je složité sladit hru s tempem zpívajících věřících? Kdo se musí přizpůsobit? Varhany nebo zpívající?

JS:
Musí se vzít v úvahu věkové složení věřících a dle toho se rozhodnou pro tempo hry. Hlavní slovo ale musí mít vždy varhany a je velmi důležité, aby varhaník zpíval spolu s věřícími, tím vznikne správné tempo při zpěvu.

OH:
V mnoha kostelích můžeme slyšet, že zpívající jsou jednu nebo dvě doby pozadu oproti varhanám. Je to ale většinou vizitkou toho varhaníka. Samozřejmě primárním úkolem varhaníka je vést a sjednocovat zpěv „věřících“ svou hrou. Ale musí to dělat správně. Musíte především správně frázovat, tj. odsazovat a dělat oddechy na správných místech a dostatečně dlouhé, ne však zas moc dlouhé. Musíte také důsledně dodržovat rytmus a zvolit správné tempo podle charakteru skladby. Když to budete moc tahat, lidem nebude stačit dech, budou se nadechovat uprostřed fráze a budou se zpožďovat za varhanami. Když budete hrát moc rychle, bude z toho chaos, lidé se v tom ztratí, a ani nezbude prostor pro nádech. Není to úplně jednoduché.

SY:
Jak kdy – většinou to zjistím, až lid začne zpívat. Několikrát jsem byl požádán, abych hrál příště svižněji, protože to lidé “neudýchají”, ale někdy to lid naopak nestíhal. Řekl bych, že by se spíš varhany měly přizpůsobit lidu, protože je to přece jen doprovodný nástroj.

Co všechno podle Vás musí mít dobrý varhaník?

JS:
Pokud beru varhaníka, který doprovází hrou bohoslužby či jiné požadavky (při svatbách, pohřbech, popř. i jiných slavnostech), je nutné, aby znal perfektně liturgii pro tyto situace a rovněž nutně i liturgický rok, aby mohl na vše správně reagovat.

OH:
Pokoru. Neměl by usnout na vavřínech a měl by mít chuť se stále posouvat dál. Samozřejmě musí mít zvládnutou alespoň základní techniku hry. Jak už jsem psal, měl by být pružný a umět se přizpůsobit konkrétnímu nástroji. Důležitou dovedností varhaníka je ovládat umění improvizace, zejména pokud hraje při liturgii k úkonům s proměnnou délkou. To zkrátka k varhanám patří – myslím, že více než k jiným nástrojům.

SY:
Povolání varhaníka vyžaduje především dobrou orientaci v harmonii a umění improvizace. Pak by se měl vyznat v sadě rejstříků (různých zvuků), znát jejich obvyklá označení a znění. Pro hru na pedály je dobré mít speciální boty, které dobře kloužou po povrchu, v zimě také určitě není na škodu mít rukavice, aby člověk vůbec byl schopen hrát. A hlavně se člověk musí dobře seznámit s nástrojem, na který pak bude hrát – každé varhany jsou jiné, a když k nějakým přijdu poprvé, potřebuji alespoň čtvrt hodiny, abych zjistil, jak fungují. Hlavně musím vědět, kde se zapíná motor – každé varhany to mají totiž úplně jinak.

Vzpomenete si na nějakou opravdu neobvyklou situaci, ve které jste se jako varhaník ocitl?

JS:
Na žádnou takovou situaci si nevzpomínám.

OH:
Pamatuji si, že jednou u sv. Ignáce na Karlově náměstí jsem hrál latinskou mši a měl jsem na notovém pultu pozitivu rozložené asi čtyři strany not. Zpíval jsem zrovna do mikrofonu, když v tom se zvednul průvan a odfoukl mi noty asi tři metry pryč. V síle toho okamžiku jsem ošklivě zaklel a zapomněl, že mám přitom zapnutý mikrofon. Moje kletba se nesla kostelem ozvěnou ještě 4 vteřiny a samozřejmě přestaly hrát varhany, takže to slyšeli úplně všichni. To si pamatuji doteď. (směje se)

SY:
Když jsem hrál poprvé ve Vinoři na zrekonstruované varhany, neměl jsem k dispozici tu čtvrthodinu zmíněnou v mojí předchozí odpovědi, nýbrž pouze pár minut. Vyběhl jsem k nástroji a zkoušel jsem přijít na to, jak se zapíná. Mezitím začala mše a já jsem nemohl hrát píseň ke vstupu, protože varhany byly vypnuté. Naštěstí přiběhl Tonda Škoch a ukázal mi na vypínač, který se nacházel na zdi a disponoval nápisem “Motor – varhany”, takže zbytek mše proběhl v pořádku.

Jak se Vám hraje dole mezi lidmi na pozitiv (malé mobilní varhany)? Je to asi jiný pocit než být nahoře na kůru?

JS:
Já necítím žádný velký rozdíl. Takových možností jsem zažil již během mého hraní několikrát, zejména to bylo při opravách varhan (např. u sv. Ludmily na Vinohradech, v kostele sv. Prokopa na Žižkově, u sv. Jindřicha) tak i zde v kostele při rorátech, které bývaly v postranní kapli. Jiný pocit to asi je, neboť na kůru jste obvykle sám, dole sedíte mezi lidmi a ti vás i pozorují.

OH:
Je to trochu jiný pocit, člověk je tam víc na očích, ale už jsem si na to zvykl. Těžké to může být zejména v začátcích, když má varhaník trému při mši hrát. Mně osobně v začátcích trochu pomáhalo, že na mě není vidět. Po více než 10 letech praxe vám to ale už ani nepřijde. Hrál jsem za tu dobu nejméně ve třech kostelích, kde se po nějaký čas restaurovaly hlavní varhany, a tak se hrálo na pozitiv, umístěný v presbytáři. Vtipné je, že ve všech třech případech to byl tentýž pozitiv. Málokdy se vám poštěstí hrát na ten samý nástroj ve třech různých prostorech, když jde o varhany.

SY:
Ano, je to jiný pocit. Líbí se mi, že daleko lépe slyším lid a vidím, co se děje během hraní. Nevýhodou pozitivu je to, že nemá pedály, má jen jeden manuál (ruční klaviaturu) a čtyři rejstříky, což bývá problém hlavně na svatbě, kde se většinou nehraje jen doprovod, ale i sólové varhanní skladby, které vyžadují větší dispozice nástroje.

Není Vám líto, že tady v kostele neslyšíte potlesk na konci skladby?

JS:
Líto mi to opravdu není.

OH:
Jak už jsem psal výše, při liturgii by měl být v popředí Pán Bůh a varhaník by měl ustoupit do pozadí. I když se mi už několikrát stalo, že mi po mši tleskali, myslím, že v kontextu hry na varhany potlesk do liturgie úplně nepatří.

SY:
Já naštěstí potlesk slyším, když hraji na klávesy se scholou. Jinak když hraji na varhany, tak mi to nevadí, jsem zvyklý na průběh mše a jsem rád, když se pak lidé usmívají a děkují.

Žen varhanic u nás v republice moc není. Čím myslíte, že to je? Znáte nějakou?

JS:
Myslím si, že varhanic není nijak málo. Jen v sousedních farnostech je jich několik: u sv. Terezičky v Kobylisích 4, na Proseku 2, dále u sv. Voršily 2 a i jinde (u sv. Ludmily na Vinohradech či u sv. Prokopa na Žižkově).

OH:
Z mé osobní zkušenosti mi to tak nepřipadá. Když jsem chodil do varhanického kurzu, přišlo mi to víceméně vyrovnané. Osobně znám nejméně 10 varhanic. Z koncertních varhanic bych mohl jmenovat např. Irenu Chřibkovou, Kateřinu Chrobokovou, nebo mladou varhanici Moniku Šnorbertovou.

SY:
Obvykle to byli právě muži, kteří zajišťovali rodině příjem, jídlo i majetek, a to už od pravěku. Je tedy logické, že se tato tradice ve většině případů zachovala až dodnes. Nevím, jestli je pravda, že muži jsou obecně silnější, ale pokud ano, tak se nabízí další vysvětlení – varhaníci totiž většinou hrají všemi čtyřmi končetinami, k čemuž potřebují silné břišní svaly. Nicméně jednu varhanici znám, je to maminka jednoho ze studentů hudebního gymnázia.

Co na nově renovované varhany zahrajete jako první, když byste si mohl vybrat cokoliv?

JS:
O tom jsem vzhledem k mému věku a termínu dokončení oprav varhan vůbec neuvažoval.

OH:
Nejspíš budu improvizovat. Nejlépe si tak „osahám“ jednotlivé rejstříky a jejich zvukové niance.

SY:
Zatím nemám vyhlédnutou žádnou konkrétní skladbu, ale říkám si, že bych ke slavnostnímu zahájení provozu varhan mohl nějakou složit.

Už jste si vybral konkrétní píšťalu pro adopci? Kterou a proč?

JS:
Zatím ne.

OH:
Zatím ještě ne. Nechám si to na konec celé akce.

SY:
Ano, vybral jsem si tón cis1, rejstřík Kryt, protože tento tón zní jako oktáva (dva stejné tóny různé výšky).

A teď něco prozraďte sám na sebe našim čtenářům! Jaké je Vaše povolání, co Vás baví, čemu se věnujete?

JS:
Jsem již 7 let plně v důchodu. Celý život jsem pracoval v různých funkcích v technologických provozech ve stavebních firmách až do roku 2017. V současné době se nejvíce věnuji hudbě, své rozvětvené rodině a svému vnuku Ondrovi.

OH:
Mám teď čerstvě rodinu – dvě malé děti Davida a Rozálku a ženu Martu. Povoláním jsem programátor. Před pár lety jsem získal pilotní licenci, takže vedle varhan si také občas rád sednu do letadla. Když se zadívám na hrací stůl varhan a do kokpitu letadla, spatřuji tam jistou podobnost. (směje se)

SY:
Studuji Gymnázium a Hudební školu hl. m. Prahy, komponuji, hraji na klavír a samozřejmě na varhany, které studuji na ZUŠ Šimáčkova u Vladimíra Kopáčika – takže celkově žiju hudbou. Jinak mě ale baví lingvistika a matematika, v době covidové jsem měl i trochu času na vaření.

Máte nějaký nesplněný sen, který se týká hry na varhany?

JS:
Hrál jsem v životě na mnoha varhanách jak v Praze, mimo Prahu i v zahraničí, žádný nesplněný sen v této oblasti nemám.

OH:
To je těžké. Zajímavých nástrojů je na světě mnoho a každý je něčím výjimečný. Nově restaurovaný nástroj v Kolíně byl rozšířen o třetí manuál, a je osazen rejstříky ve francouzském stylu. Zvuk jim propůjčil mistr intonér z Finska, který má s intonací francouzských varhan zkušenosti. Tak to za mě určitě nástroj, který vy stál za zkoušku. Asi všechny varhaníky bude zajímat, jak bude znít nový nástroj v katedrále sv. Víta. Můj nejaktuálnější sen ale je zahrát si na varhany v Čakovicích. Dosud jsem ho totiž nepoznal v plné kráse a těším se až se to začne rýsovat. Myslím, že má co nabídnout.

SY:
Chtěl bych napsat nějakou delší varhanní skladbu. Několikrát jsem to zkoušel, ale pak jsem to odložil, protože jsem měl jiné starosti – tak doufám, že se mi někdy podaří najít inspiraci a využít ji k napsání skladby.