Rozhovor s mistrem varhanářem Petrem Stehlíkem
Jak jistě víte, již známe jméno restaurátora, který začne v příštím roce s obnovou našich varhan. Není jím nikdo jiný než mistr varhanář, pan Petr Stehlík z Hodonína. Protože se bude jednat o akci na minimálně 4-5 let, s trochou nadsázky se dá říci, že se pan Stehlík dočasně stane členem našeho farního společenství. I když větší část prací bude probíhat v jeho dílně u Hodonína, je velmi pravděpodobné, že pana Stehlíka a jeho tým v příštích letech v kostele potkáte. Určitě by se slušelo pana Stehlíka představit, a proto jsme pro Vás s ním připravili tento rozhovor.
Jak se člověku přihodí, že se stane varhanářem?
Já jsem se vyučil v 70. Letech minulého století, jako opravář dechových nástrojů v Kraslicích, v závodě AMATI. Po vyučení jsem musel (tehdá to tak bylo) na vojenskou základní službu a po vojně jsem pracoval již jako opravář hudebních nástrojů. Jelikož v podniku kde jsem pracoval ubývalo zakázek, tak po roce jsem odešel a pracoval jako profesionální hasič, ale tehdá jsme byli požárníci. Jelikož jsem měl v práci nepřetržité směny, měl jsem také i dost volna.
V tu dobu začal můj starší bratr Richard při práci opravovat varhany. Sic nebyl vyučen, ale už tehdy byl vynikající varhaník v kostele v Hodoníně a varhany si začal sám opravovat. Pan farář mu pomohl sehnat příslušnou literaturu i ze zahraničí a já jsem si začal zařizovat doma dílnu. Ve volných chvílích jsme pak spolu jezdili po okolí a opravovali zdejší varhany. Byly to náročné začátky jak z hlediska koupi speciálního nářadí či koupi materiálů na opravu varhan, ale rád na tyto doby vzpomínám. Jo a ještě jsem se stačil oženit a když jsem v roce 1990 dal v práci výpověď a stal se živnostníkem, tak už bylo rozhodnuto.
S bratrem jsme pak opravovali varhany jak u nás, tak i na Slovensku či v Maďarsku. Na Maďarsko obzvlášť rád vzpomínám, protože jsme tam pracovali měsíc a maďarsky jsem neuměl ani tehdá a ani teď. Ale člověk se vždy nějak domluví.
S manželkou máme spolu 3 syny a dceru. Když druhorozený syn Pavel dospěl, rozhodl se pro dráhu varhanáře, a tak jsme se s bratrem v dobrém rozešli a každý si šel svou cestou. On pracuje se svým synem Karlem a já s Pavlem. O pár let později jsme do party vzali dalšího syna Matyáše, který je vyučený truhlář.
Po roce 2005 jsem si ještě dodělal dálkově varhanářskou školu v Krnově a po maturitě jsem se ještě dopracoval k získání Licence MK ČR na restaurování památkově chráněných varhan, mezi které patří i vaše varhany v Čakovicích.
Syn Matyáš
Syn Pavel
Kolik varhan (odhadem) Vám za ta léta prošlo pod rukama?
Pokud počítám varhany které jsem již dělal se synem, tak asi 50. Od 6-ti rejstříkových pozitivů až po vetší nástroje, jako je třeba ve Staré Boleslavi.
Varhanářství je obor kombinující mnoho řemesel, od truhlařiny, práce s kovy, přes konstrukční inženýrství, až po intonérství a práci se zvukem. Opravdu toto všechno děláte sám, nebo máte ve své dílně nějaké specializované pracovníky (např. intonéra)?
Konkrétně intonaci a ladění si již děláme sami. Před lety nám pomáhal a tím nás i učil nás kamarád Zdeněk, jinak vynikající intonér a ladič.
Kovové píšťaly si necháváme zhotovit zde na Moravě nebo také na Slovensku.
Materiál, jako např. kůže, plstě si kupujeme od specializovaných firem, stejně jako varhanní ventilátory. Ale jinak si všechno děláme sami včetně truhlařiny nebo výroby kožených membrán, kterých je ve vašich varhanách bohatě.
Před několika málo lety jste dokončil restaurování varhanního stroje v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi. Je to významné poutní místo a navíc je to kousek od Čakovic, takže většina našich čtenářů bude tento kostel dobře znát. Jaké jsou tam varhany? Jsou něčím význačné? Jaká pro Vás byla zkušenost takový nástroj restaurovat?
Varhany v mariánské bazilice ve Staré Boleslavi, postavil známý varhanář Bohumil Paštika. Velikostně jsou téměř shodné s vašimi varhanami. Vaše jsou o 8 let starší a mají jiný pneumatický systém. V Boleslavi je pneumatický výpustný systém, u vás je pak pneumatický tlakový systém.
Zajímavé byly, ale mimo jiné i tím, že v nich nebyl červotoč, takže varhanář Paštika dbal tehdy na správný výběr dřeva k postavení varhan. Totéž samozřejmě platí i pro vaše varhany. Kde je velmi nízký výskyt červotoče.
Nyní již k našim varhanám v Čakovicích: Co na ně říkáte? Jaké jsou jejich silné, a naopak slabé stránky?
Jak již jsem psal výše, je to slabý výskyt červotoče a jsou kvalitně postavené, jelikož hrají dodnes bez větších zásahů.
U tučkových nástrojů bývá někdy problém s poddimenzovanými píšťalnicemi, tedy lajcky řečeno slabou kapacitou vháněného vzduchu do píšťal. Jestli to bude problém i u vás, to se uvidí po rozebrání, ale dnes se dá prakticky všechno technicky vyřešit.
Jako varhanář se setkáváte s nástroji způsobem, který je před námi, běžnými smrtelníky, ukryt. Dokážete např. podle technických detailů na konkrétních varhanách identifikovat, kdo je jejich autorem. Povězte nám, jaký byl Jan Tuček stavitel podle Vašich zkušeností s jeho nástroji?
Známí varhanáři měli svuj rukopis. Varhanáři poznají varhany od firmy Rieger z Krnova, bratří Braunnerů z Uničova nebo pražského varhanáře Schifnera a i Jana Tučka.
Stavitel varhan se dá identifikovat např. podle hracího stolu, tvaru a stavby píšťal a pod.
S varhany od Jana Tučka jsem se setkal mnohokrát, ale většinou to byly menší nástroje. Vaše varhany budou zatím největší, a i proto se na celé restaurování velmi těším.
Jaké výzvy Vás při restaurování čekají?
Výzvy… Např. výška kůru. K transportu varhanních dílů z kůru, používáme ruční skládací výtahový žebřík. Samozřejmě čím vyšší kůr, tím více dílů, a starost, aby byl výtah dobře postaven a ukotven. Zatím se ale nikdy nic nestalo, tak všichni věříme, že s pomocí Boží se vše zdárně povede a za pár let se budeme společně těšit na konečný výsledek restaurování, který bude mluvit sám za sebe.
Děkujeme Vám za rozhovor.
Tento článek byl publikován v 5. čísle pátého ročníku časopisu Remigius.