Rozhovor s Františkem Rafaelem Čechem

„Mám to tu rád, lidé jsou otevření, chtějí komunikovat i pomáhat.“

Rozhovor s Františkem Rafaelem Čechem vedla a „vyzpovídala“ ho Eliška Sobotková, která je součástí farního pracovního týmu, a která se též minulý rok do Čakovic přestěhovala. Co mu ve farnosti dělá radost, jaké je jeho oblíbené místo v kostele, kde se rád modlí, co jeho volný čas, jak vnímá po svém ročním působení obecenstvo v kostele, jak se připravuje na nedělní kázání, bojuje někdy s pokušením nebo čím mu udělat radost? To a mnohem víc se dozvíte v rozhovoru, v němž se dotkli i tématu obnovy varhan, které farností nyní rezonuje.

František Rafael Čech, administrátor farnosti, foto: Adela Bellini

František Rafael Čech, administrátor farnosti, foto: Adela Bellini

 

  • Farnost Čakovice je Tvou první farností, kterou vedeš sám. Co to pro Tebe znamená?

Po funkci kaplana v Praze na Chodově se Čakovická farnost stala mým novým domovem. Ano, znamená to pro mě především odpovědnost, konkrétně odpovědnost rozlišovat, jak mám koho doprovázet na cestě k Bohu. To jsem si výrazněji uvědomil v takové paralele s mými sourozenci, kteří mají odpovědnost ke svým narozeným dětem, a já ke svým farním „ovečkám“.

  • Co je pro Tebe na vedení farnosti nejtěžší?

I přes to, že jsem ukecaný, až to někdy hezký není, jsem introvert. A tak je pro mě nejtěžší zvládání komunikace navenek, někoho oslovit, zavolat atd. Potřebuji více času a prostoru druhé poznat. Tady cítím, že mám stále na čem pracovat. To souvisí i s navazováním určité blízkosti, budování důvěry a zároveň na druhou stranu vymezováním jisté hranice, osobního prostoru, aby to nebylo moc ani málo, ale zlatá střední cesta.

  • Co/Kdo Ti ve farnosti dělá radost?

Všechno! Jsem tady rád.

  • Je naopak něco, co Tě nemile překvapilo / zaskočilo?

Jedním z pravidel, nejen faráře, je nic nepředpokládat, neočekávat, nechat to na sebe nejprve tzv. promluvit. Spíš než nemile, mě mile překvapuje otevřenost místních farníků, lidí. Vážím si toho, že dokážeme společně řešit a debatovat i nad tématy, která jsou mnohdy těžká a rozporuplná.

  • Co Tvůj pracovní tým, kolegové? Kdo jsou vlastně Tvými nejbližšími pracovníky?

V nejčastějším kontaktu jsem samozřejmě s pastorační asistentkou, Aničkou, která je takovou mojí osobní asistentkou. Důležitou osobou je pro mě jáhen Honza, ale i celá řada neméně důležitých lidí, kteří jsou ve vztahu se mnou a farností v různých rovinách. Ať jsou to varhaníci, ministranti, členové pastorační, ekonomické rady farnosti, vedoucí společenství, výuky náboženství, lidé, co pomáhají třeba se sekáním trávy, výzdobou kostela apod. Je to jedna velká rodina.

  • A co „obecenstvo“ v kostele. Jak ho vnímáš dnes s odstupem toho jednoho roku?

Rozhodně mnohem lépe dokážu identifikovat tváře, i přes to, že mám špatnou paměť na jména, obličeje si pamatuji a vnímám, že se lidé vracejí a chtějí komunikovat. Přibývají i tváře nové, což mě těší. Samozřejmě i u nás funguje sezónnost, takže jsou měsíce, kdy mám více křtů, příprav na svátosti, žehnání apod.

  • Jsi mladý muž, při kázání využíváš mobilní zařízení, používáš slova a přirovnání, která jsou lidem blízká a představitelná. Mně osobně se to velmi líbí a je mi to blízké. Máš na svá kázání nějakou zpětnou vazbu od místních lidí?

Zatím úplně ne, ale plánuji právě pro zpětnou vazbu, nejen na mé kázání, rozeslat dotazník.

  • Jak náročná je pro Tebe příprava na nedělní kázání? Jak taková Tvá příprava třeba vypadá?

Je to jedna z priorit celého týdne a precizní příprava mi zabere 4-5 hodin, což obsahuje přečtení samotných textů, pokládání si otázek sám sobě, jak samotné texty ukazují na mě, co se za nimi skrývá, jaké asociace přináší. Rád se inspiruji i v zahraničí. Takto ideálně se mi zadaří připravit asi ve 20 % času a pak ten samotný text je asi na 1 A4 ve Wordu, 14náctka písmo Times New Roman😊

František před oltářem v kostele Sv. Remigia, foto: Adela Bellini

František před oltářem v kostele Sv. Remigia, foto: Adela Bellini

 

  • Když nebudu brát v potaz samotný prostor kostela, kde jsi jako doma, našel jsi si tady již nějaké oblíbené místo, kam rád pravidelně chodíš?

Mám tady už takové dvě oblíbené trasy v okolí Čakovic, na nichž se modlím růženec za pochodu, což jsem se naučil při mém pobytu v Římě a hodně mi to takto vyhovuje. A poté je to rozhodně adorace.

  • Jaké konkrétní místo v kostele sv. Remigia máš nejraději a proč?

Mám taková dvě svá oblíbená místa, první je v presbytáři a druhé je v poslední lavici nalevo, tak trošku za sloupem. Ale jinak se rád procházím celým kostelem.

  • Kde se nejčastěji modlíš a kde se nejraději modlíš?

Tady to u mě ovlivňuje období, jaké zrovna prožívám. Někdy za pochodu přírodou, městem, někdy zas v klidu v kostele na adoraci…

  • Jak se Ti bydlí na faře? Zvykl sis? Už jsi po tom jednom roce zabydlený?

I přes to, že mi obecně trvá většinou tři roky, než na novém místě zapustím kořeny, bydlí se mi tady hezky. Občas zlobí tlak vody. Když se zalévá zahrada, tak mi nahoře nic neteče😊

  • Máš nabitý program, Tvůj nadřízený „myslím toho v nebi“ nemá dovolenou a neustále na Tebe dohlíží, ale čas od času je třeba zpomalit a nadechnout se. Našel jsi během léta i čas na odpočinek, dovolenou?

Snažím se i odpočívat a volna mám myslím až dost, spíše toho nestrukturalizovaného.😊Každý srpen od roku 2002 jezdíme s orchestrem z Kolína, z mého rodiště, na takové soustředění, letos jsme byli v Krkonoších, podnikám i nějaké výlety do přírody s kamarády, dětské tábory apod.  

  • Čtenáře rozhodně napadá podobná myšlenka jako mě nyní, a to, jestli i pan farář stojí někdy před pokušením a musí s ním vnitřně bojovat.

Každý den, od rána, do večera. Ano, jsem také člověk z masa a kostí, jen s tím, řekl bych, díky své profesi, dokážu snad lépe pracovat.

  • Může mít i farář syndrom vyhoření?

Ano, rozhodně. Znám takové případy. Farářování je profese jako každá jiná. Ano, je více o vztazích, pomáhání lidem, což je vždy náročnější. Někteří mohou propadnout tzv. Spasitelskému syndromu, který, aby člověka neovládl, je dobré, jak mi říkává jeden můj kamarád, si opakovat každé ráno – „Spasitel už přišel.“

  • Co Tvá rodina od Kolína, jezdí za Tebou nebo spíše navštěvuješ Ty svůj rodný kraj?

Je to vzájemné. S mamkou mám teď takovou dohodu, že za mnou jezdí 1x měsíčně a pomáhá mi s takovými běžnými činnostmi, které muže obecně moc nebaví, jako je prádlo apod.

  • Na co se těšíš s přicházejícím podzimním obdobím? Myslím jak v tom farním světě, tak v tom Tvém osobním.

Tím, že tady už budu prožívat své druhé podzimní období a už více vím, co a jak, tak se těším třeba na říjnové posvícení, koncerty. Podzim je mi velmi blízký, mám rád toto mlhavé období, a osobně se těším na výlet do Skotska za svým kamarádem, též farářem.

  • Když by Ti chtěl někdo udělat něčím radost, byť i malou radost, co by to bylo?

Já nic nepotřebuji, všechno mám, ale kdo by mi chtěl pomoci s mým introvertismem, a to se nechci sám k někomu zvát, určitě rád přijmu pozvání na popovídání, návštěvu, dobrou kávu. 😊

  • Vím, že hudbu miluješ, hraješ na několik hudebních nástrojů, hraješ v kapele. Kdo nebo co Tě k hudbě přivedlo?

Ano, hraji na violu a na housle. Dědeček byl velký muzikant, chodil jsem na ZUŠ v Kolíně, chtěl jsem hrát na housle už v předškolním věku, což se mi splnilo. Hudba mě provází mám životem neustále.

  • Ve Tvé farnosti se tento rok rozběhl rozsáhlý projekt na obnovu místních varhan. Jaký je Tvůj vztah k varhanní hudbě?

Varhanní hudbu mám rád, můj bratr je varhaník. Co mě fascinuje a čemu nerozumím, jak dokáže varhaník hrát paralelně rukama a nohama.

  • Máš nějaký oblíbený tón kostelních varhan?

Mám rád tóny jazykových rejstříků. Jak to laicky popsat? Jejich zvuk je takový mírně „padlavý“, něco jako zvuk trombónu. V našich varhanách jsou tyto tóny součástí druhého rejstříku, ale v současném stavu varhan si těchto tónů moc neužijeme.

  • Jaký máš pocit z projektu „Vraťme jim život“ a jeho průběhu?

Jsem rád, že jsme projekt obnovy varhan letos oficiálně zahájili, že mám kolem sebe tým, který se tomu rád a s pílí věnuje. Vím, že nás čeká dlouhá cesta, možná bude místy trnitá, ale věřím, že to zvládneme a opět si ty krásné tóny našich varhan, a nejen jejich jazykových rejstříků, vychutnáme naživo.