Vítejte u rozhovoru s Mgr. Lukáškovou, zkušenou varhanicí ze Staré Boleslavi, se kterou si přímo za varhanami v kostele sv. Václava povídala Eliška Sobotková, Marketing a PR obnovy čakovických varhan.
Jana Lukášková působí jako varhanice v bazilice sv. Václava a v poutním kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi, kde se věnuje nejen doprovodu při liturgiích, ale pomáhá i v pořádání kulturních a edukativních akcí zaměřených na varhanní hudbu. Například během Noci kostelů 2024 představila historii významného varhanáře Bohumila Paštiky, jehož díla se objevují v českých kostelích, a doplnila toto vyprávění hudebním doprovodem na varhany. Na požádání provází vyprávěním i ukázkou hry na varhany i školky nebo školy. Její vášeň pro varhany se zrodila právě v kostele sv. Remigia, kde jako děvče poprvé zaslechla hlas varhan. Ve svém rozhovoru s Eliškou sdílí nadšení a lásku k hudbě, kterou se snaží předávat dál, a zdůrazňuje význam varhanářské i varhanické tradice v českých zemích.
- V úvodu bych se chtěla zeptat, jaký je Váš vztah k varhanám a hudbě jako takové?
„Je to pro mě především srdcová záležitost. Narodila jsem se a vyrůstala jsem v Čakovicích a hudba mě provází celým životem. Už v dětství jsem se učila na klavír a postupně jsem se dostala až ke hře na varhany, což byla ovšem tehdy komplikovaná cesta. Za minulého režimu nebyla varhanní hudba podporovaná a v hudebních školách se varhany vyučovat nesměly. Ale jednoho dne, když jsem náhodou zaslechla čakovické varhany z ulice, něco se ve mně pohnulo a věděla jsem, že se na ně prostě naučit musím.“
- Bylo těžké se k tomu tedy dostat?
„Určitě, protože jsem nenašla žádnou oficiální školu, kde by mě to učili. Dostala jsem doporučení na jednoho profesora, který učil klávesové nástroje a k nim tajně varhany. Chodila jsem k němu na lekce a díky jeho ochotě a pomoci jsem se postupně zdokonalovala. Později jsem studovala na Pedagogické fakultě UK, kde jsem si mohla své hudební dovednosti v teorii rozšířit, ale na varhany jsem se učila stále prakticky, často po různých kostelích v Praze.“
- Jak byste popsala vaše varhanní začátky a první zkušenosti s hraním v kostele?
„Začátky byly fascinující i trochu náročné. Varhany jsou oproti klavíru mechanicky odlišné, hra je jemnější, musíte pracovat s klávesami a pedály úplně jinak. Vzpomínám si na první bohoslužbu, kde jsem dostala příležitost zahrát při přijímání. Chtěla jsem, aby můj doprovod přinesl lidem hudební prožitek a zároveň klid. Varhaník musí umět improvizovat, což bylo něco, co jsem se během let musela naučit. Harmonie, kterou musíte znát, je základ, a naučila jsem se to postupně díky zkušenostem i studiu.“
- Je pro vás důležitá právě improvizace a schopnost být flexibilní během hraní?
„Ano, pro varhaníka je to velmi důležité. Během bohoslužeb se vždy může stát něco nečekaného, ať už jde o delší chvíle ticha nebo speciální prosby a modlitby. Přizpůsobit hudbu danému okamžiku a přitom zachovat atmosféru, to je jeden z hlavních úkolů. A nejlépe se to člověk naučí právě praxí, hraním na různých místech a při různých příležitostech.“
- Zmínila jste, že pocházíte z Čakovic a máte k nim blízký vztah. Mohla byste nám přiblížit, co pro Vás znamená kostel sv. Remigia a jeho varhany?
„Čakovice pro mě znamenají hodně. Bydlela jsem tam s rodinou a i přesto, že jsem dnes vázaná na kostely Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava ve Staré Boleslavi, mám k Čakovicím nostalgický vztah. Když se nyní varhany po 115 letech obnovují, jsem nadšená a ráda přispěji. Měla jsem možnost adoptovat jednu píšťalu, což je malá, ale osobní pomoc projektu, na kterém mi záleží.“
- Povíte nám o adoptované píšťale něco víc?
„Adoptovala jsem píšťalu v I. manuálu hlavního stroje, konkrétně jde o rejstřík Mixtura s pěti hlasy, druhá řada. Jsem ráda, že i takto můžu podpořit obnovu varhan a pomoci zachovat tento krásný nástroj pro budoucí generace. Tento projekt je nádherným spojením lidí, kteří chtějí přispět k udržení a rozvoji kulturního a duchovního dědictví.“
- Jak byste popsala varhany ve Staré Boleslavi, kde nyní působíte, a jaký vztah máte k tamnímu kostelu?
„Stará Boleslav je pro mě domovem, cítím se zde pod zvláštní ochranou. Mám možnost plně realizovat svůj hudební záměr a zároveň přispívat ke krásné atmosféře bohoslužeb. Rekonstruované varhany u Panny Marie mají specifický zvuk – jsou měkké, něžné, což odpovídá jejich pneumatické konstrukci. Každý rejstřík zde má svůj charakter, a já se snažím vždy zahrát tak, aby hudba byla nejen součástí liturgie, ale i zdrojem osobního prožitku pro každého posluchače. U sv. Václava jsou v původní barokní skříni nové novobarokní mechanické varhany. Mají krásný stříbřitý zvuk.“
- Co je pro Vás největší odměnou za vaši práci?
„Největší radost mi přináší to, když hudba zprostředkuje lidem něco víc než jen zvuk – třeba pocit klidu, soustředění nebo duchovního povznesení. Když cítím, že jsem součástí něčeho většího, že má hudba lidi provází a pomáhá jim, vím, že to má smysl. Každý tón, každá skladba je mým osobním posláním, abych hudbou dokázala přiblížit krásu a sílu víry.“
- Závěrem, máte nějaký hudební sen, který byste si chtěla splnit?
„Ano, mým snem je, aby i další generace objevovaly krásu varhanní hudby. Pokud by se mi podařilo inspirovat mladé hudebníky a předat jim něco z této lásky, splnila bych si tím svůj největší sen.“
„Děkuji Vám za krásný rozhovor a za Vaši práci, která přináší radost a klid mnoha lidem,“ zakončuje rozhovor Eliška Sobotková, která s varhanicí Janou vedla rozhovor přímo u varhan v kostele svatého Václava ve Staré Boleslavi.
